Zadní přehazovačka se dokáže rozladit sama od sebe, i když jste na ní nic neseřizovali. Pořád totiž pracuje s pohybujícím se řetězem pod napětím, který mezi sebou drží dvě sady ozubených koleček. Kdo pochopí, jak spolu řetěz, kazeta a měniče doopravdy pracují, pozná rychleji, jestli jde o špatné seřízení, nebo o sjeté díly.

Tři díly, jeden úkol

Pohon přenáší sílu z nohou na zadní kolo a dělá to přes čtyři hlavní části. Kliky s převodníky vpředu, řetěz, kazeta vzadu na náboji a měniče, tedy přehazovačka a případně přesmykač, které mezi jednotlivými převody přehazují.

Řetěz je jednoduchý díl. Skládá se z článků spojených čepy, které se v místě spoje ohýbají, kdykoli najíždí na zub ozubeného kolečka nebo z něj sjíždí. Za jeden ujetý kilometr se každý čep ohne stokrát i vícekrát.

Kazeta je sada ozubených koleček seřazených podle velikosti na zadním náboji, menší kolečko znamená těžší převod a vyšší rychlost při stejné kadenci, větší kolečko znamená lehčí převod do kopce. Zuby kazety mají tvar, který usnadňuje přeskočení řetězu na sousední kolečko, a právě tenhle tvar se s časem obrušuje.

Podrobný přehled celého pohonu i ostatních skupin komponentů, od brzd po zapletená kola, najdete v průvodci komponenty kola. Tenhle článek se drží jen mechaniky pohonu a jde do většího detailu, proč jednotlivé díly dělají to, co dělají.

Zblízka jde na zubech kazety vidět ještě jedna věc. Nejsou úplně stejné jako na jednoduchém ozubeném kole. Některé mají zkosenou hranu nebo drobný výstupek, který v pravou chvíli nadzvedne řetěz a nasměruje ho na sousední kolečko dřív, než by tam doklouzal sám. Tenhle detail dělá rozdíl mezi řazením, které naskočí okamžitě, a řazením, které si na přeskočení najde čas o zlomek otáčky později.

Přehazovačka a přesmykač řetěz fyzicky nikam netlačí silou. Jenom ho vychýlí do strany natolik, aby v pravou chvíli sám sklouzl na sousední ozubené kolečko. Zbytek práce udělá pohyb řetězu a tvar zubů.

Čím víc rychlostí kazeta má, tím blíž u sebe jsou jednotlivá kolečka a tím míň prostoru zbývá na přeskok mezi nimi. Osmirychlostní kazeta má mezi kolečky rezervu, která odpustí nepřesné seřízení. Dvanáctirychlostní pohon pracuje s mnohem těsnějšími rozestupy, takže i malá odchylka v napnutí lanka nebo v poloze kladek se projeví jako zaváhání při řazení. Proto se u pohonů s víc rychlostmi klade větší důraz na přesnost výroby a na to, aby všechny díly pocházely ze vzájemně sladěné sady.

Zadní přehazování: napětí, úhel a paměť

Přehazovačka visí na háčku připevněném k rámu a nese na sobě dvě malá kolečka, kterým se říká kladky. Horní kladka vede řetěz co nejblíž ke kazetě, spodní udržuje řetěz napnutý bez ohledu na to, na jak velké kolečko zrovna řadíte.

Řazení nahoru na větší kolečko funguje přes lanko. Když zatáhnete za páku, lanko posune celé tělo přehazovačky do strany a horní kladka přisune řetěz blíž k rámu, kde ho zachytí zuby většího kolečka. Řazení dolů dělá pružina uvnitř přehazovačky, která tělo vrací zpátky, jakmile lanko povolíte.

Tenhle systém se nazývá indexované řazení a funguje na principu přesně odměřeného kroku, jedno cvaknutí páky posune lanko o pevně danou vzdálenost, která odpovídá přesně jedné mezeře mezi koly kazety. Když je lanko natažené nebo zkorodované, tenhle krok se zkrátí nebo prodlouží a řazení začne váhat nebo přeskakovat o dvě kolečka najednou.

Kapacita přehazovačky, tedy jak velký rozdíl mezi nejmenším a největším kolečkem zvládne vykompenzovat, má svůj limit. Přehazovačka pro úzký rozsah kazety řetěz na příliš velké kolečko nedotáhne, i kdyby lanko bylo dokonale seřízené.

Spodní kladka navíc u terénních kol často sedí v tělese s brzdicím mechanismem, kterému se říká zámek nebo vnitřní tření kladkové jednotky. Bez něj by tělo přehazovačky na hrbolaté cestě volně poskakovalo tam a zpátky a řetěz by nárazy do rámu řinčel při každém kořenu. Zámek přidá odpor proti pohybu vpřed, takže tělo drží řetěz napnutý i v okamžiku, kdy kolo poskočí.

Cenou je o něco těžší chod páky při ručním řazení a nutnost zámek občas povolit páčkou, když se má kolo demontovat.

Přesmykač: hrubší práce vpředu

Přesmykač pracuje jinak než zadní přehazovačka, protože nemá kladky ani vlastní pružinu na obou stranách. Je to jen kovová klec, kterou lanko posouvá do strany, a klec doslova odstrčí řetěz z jednoho převodníku na druhý.

Protože se přesouvá mezi mnohem většími koly než vzadu, potřebuje na přehození víc prostoru a víc síly. Řazení vpředu proto funguje spolehlivě jen tehdy, když šlapete s mírně sníženým tlakem na pedál. Přehazovat vpředu naplno v kopci pod plnou zátěží je nejčastější důvod, proč řetěz spadne z převodníku ven nebo dovnitř k rámu.

Výška a natočení klece rozhodují o tom, jak čistě přesmykač řetěz odstrčí. Klec posazená moc vysoko nechytí řetěz včas, klec moc nízko škrábe o velký převodník i bez řazení. Seřízení výšky přesmykače je jedna z mála úprav, kterou zvládne většina lidí doma bez dalšího nářadí.

Proč se řetěz staví šikmo

Řetěz jde od převodníku vpředu ke kazetě vzadu prakticky rovně jen v několika kombinacích. Ve všech ostatních jede pod úhlem, protože převodník a zvolené kolečko kazety nejsou naproti sobě.

Nejvýraznější úhel vzniká, když použijete nejmenší převodník vpředu společně s nejmenším kolečkem vzadu, nebo naopak největší s největším. Tomu se říká křížení řetězu. Řetěz se v takové kombinaci opírá bokem o vodicí klec přesmykače a o hrany zubů kazety, místo aby procházel rovně mezi nimi.

Boční napětí v křížené poloze zvyšuje tření v každém článku řetězu. Energie, kterou vydáte na pedálech, se tak částečně mění na teplo a hluk místo pohybu vpřed, a zuby se v místě dotyku obrušují nerovnoměrně, na jedné straně víc než na druhé.

Kolo v křížené poloze taky hlasitěji cvaká a víc vibruje, protože řetěz se v kladkách přehazovačky sám neustále dorovnává do přímé linie. Kdo slyší občasné jemné cvakání v konkrétní kombinaci převodů a v jiné kombinaci zmizí, obvykle poslouchá právě tohle, ne vadu na díle.

V praxi to znamená, že na jednopřevodníkovém pohonu, kde přesmykač chybí a úhel řetězu určuje jen poloha kazety, je křížení mírnější než u dvou nebo tří převodníků vpředu. Právě proto výrobci u jednopřevodníkových sestav navrhují převodník a kazetu tak, aby střední kolečka kazety seděla co nejblíž rovné linii k jedinému převodníku. U dvou a tří převodníků tuhle práci musí odhadnout jezdec sám, podle toho, jak moc řetěz při konkrétní kombinaci vidí nakřivo.

Jak se řetěz a kazeta opotřebovávají spolu

Řetěz se neopotřebovává tak, že by se přetrhl. Postupně se prodlužuje, protože se v každém čepu obrušuje malá vůle mezi kolíkem a pouzdrem, ve kterém se otáčí. Na jednom článku je ta vůle nepatrná, na stovkách článků za sebou se sečte do měřitelného rozdílu.

Prodloužený řetěz dosedá na zuby kazety jinak, než na jaké byly zuby původně tvarované. Zub se obrušuje ve tvaru háčku, protože ho pořád stejným směrem zatěžuje mírně posunutý řetěz. Tenhle proces jde jedním směrem a nejde ho vrátit zpátky seřízením ani čištěním.

Mazivo v tomhle procesu nehraje kosmetickou roli. Olej mezi čepem a pouzdrem snižuje tření při každém ohnutí článku, a čím míň tření, tím pomaleji se materiál obrušuje. Suchý řetěz se neprotahuje jen o pár procent rychleji, ale řádově rychleji, protože kov drhne o kov bez jakékoli vrstvy, která by dotyk zmírnila. Písek a bahno navíc fungují jako brusná pasta, když se dostanou dovnitř článku spolu s olejem.

Nasadit nový řetěz na kazetu, která se mezitím takhle obrousila, nefunguje. Nový řetěz na sjeté zuby nedosedne pořádně a pod zátěží přeskakuje, protože geometrie zubu už neodpovídá geometrii nového nenataženého řetězu. Kdy přesně řetěz měřit a měnit, popisuje servis a údržba kola, kde najdete i celý postup výměny.

Elektronické řazení: stejná mechanika, jiný pohon

Elektronické řazení pracuje se stejnou fyzikou jako mechanické. Řetěz pořád potřebuje vychýlit do strany, kladky pořád udržují napětí a přesmykač pořád odstrkuje řetěz mezi převodníky.

Rozdíl je v tom, co pohybuje tělem přehazovačky. Místo lanka a pružiny se o pohyb stará malý elektromotor uvnitř mechanismu, který dostává povel z řadicí páky bezdrátově nebo přes tenký kabel. Odpadá tím natahování lanka jako příčina rozladěného řazení, protože elektronika si pozici pamatuje a při každém povelu ji znovu nastaví na stejné místo. Baterie v elektronickém řazení vydrží podle výrobce týdny až měsíce provozu a dobíjí se samostatně od případné baterie elektrokola. Vybitá baterie řazení kolo nezastaví, jenom přestane měnit převody, a systém obvykle dost dopředu upozorní, že se blíží nutnost dobití.

Seřízení elektronického řazení navíc probíhá jinak než u mechanického. Místo otáčení stavěcím šroubkem se krajní polohy i střed nastavují krátkými povely přes tlačítko na měniči nebo přes aplikaci v telefonu. Motor si po každém takovém zásahu novou polohu zapamatuje natrvalo, dokud ji někdo znovu nezmění, takže se elektronické řazení samo od sebe časem nerozladí tak, jako se natahuje ocelové lanko.

Na co si dát pozor

  • Řazení pod plnou zátěží. Přehazování vpředu i vzadu funguje spolehlivě jen s mírně povoleným tlakem na pedál, ne v kopci na doraz.
  • Trvalé cvakání v jedné konkrétní kombinaci. Často jde o křížení řetězu, ne o vadu, a stačí přeřadit do rovnější linie.
  • Nový řetěz na starou kazetu. Pokud kolo po výměně řetězu přeskakuje pod zátěží, kazeta bývá obroušená a nepomůže seřízení, ale výměna obou dílů.
  • Natažené lanko. Váhavé řazení nahoru bývá první příznak a dá se doladit stavěcím šroubem na přehazovačce.

Shrnutí

Pohon kola stojí na jednoduchém principu: řetěz se vychyluje do strany a sám sklouzne na sousední ozubené kolečko, díky tvaru zubů, ne díky síle měniče. Kdo tohle pochopí, snáz pozná, jestli řešit seřízení lanka, nebo počítat s výměnou opotřebených dílů. Šikmé postavení řetězu v krajních kombinacích převodů není závada, ale fyzikální důsledek geometrie pohonu, kterému se dá vyhnout jednoduše, výběrem méně krajní kombinace. Kdo si tuhle mechaniku zapamatuje, přestane u rozladěného řazení hned sahat po nářadí. Nejdřív stojí za to poslechnout si, ve které kombinaci převodů se problém ozývá, a teprve podle toho rozhodnout, jestli jde o pár otáček stavěcího šroubku, nebo o díl, který dosloužil.